Dan Hájek: I ve třiceti můžete být Naděje

← zpět

12.11.2020 | 1754x |

Dva roky v mančaftu roznášel lampiony, pomáhal s administrativou a čekal, jestli přijde ještě šance. A když se jeho jméno konečně zase objevilo mezi vyvolenými, říjnový Euromeeting zrušil covid. Reprezentační kariéra Daniela Hájka tak dostala trochu jinou tečku, než se čekalo. Z aktivního závodníka byl definitivně povýšen do trenérského stavu a nově povede tým Nadějí, který nahrazuje dosavadní výběr U23.

---

Překvapila tě nominace na Euromeeting? Kolik kontrol jsi musel Šéďovi (hlavní trenér Jan Šedivý) roznést, aby tě zařadil mezi vyvolené?

Překvapený jsem nebyl, protože jsme se o tom dopředu bavili. Ale kontrol jsem mu musel roznést opravdu hodně a musím říct, že mě to začalo bavit. Ono je to zvláštní, ale to, že jsem dva roky na soustředěních roznášel, mi šíleně pomohlo k mé orientační jistotě. Najednou jsem se začal dívat trochu jinak na to, jak si hlídat náběhy na kontroly. Posunulo mě to o kus dál a doporučuji všem mladším, ať si to vyzkouší. A ne jednou, ale pravidelně, třeba na trénincích žactva ve svém klubu. Opravdu to pomáhá.

Ať nepřipustíme podezření z protekce: Na mistrovství na middlu jsi byl čtvrtý, takže tvá nominace do týmu na EM byla oprávněná.

Docela hodně jsem potrénoval, čehož si byli všichni trenéři vědomí. Byl to Bet (trenér Jan Procházka), který se se mnou během jara bavil, jestli to nechci příští rok zkusit na mistrovství světa. Viděl, jak trénuji. Díky tomu, že jsem dostal příležitost žít ve Švédsku, kde mám dobré tréninkové podmínky a také víc času, začal jsem se přípravě trochu víc věnovat. Když jsem zaběhl dobře middle, tlak ze strany Šédi a Kačora (asistent trenéra Jaroslav Karmarčík) zesílil. Od Šédi v tu chvíli přišly dvě nabídky: Buď se vrátím zpět do běžeckého týmu, nebo se posunu výš v trenérské hierarchii.

Jak těžké to bylo rozhodování?

Taková Sofiina volba, protože jsem chtěl samozřejmě obojí. Nakonec to měl rozčísnout Euromeeting. Přišla nominace, kdy jsme mohli vyslat hodně závodníků, a já neměl pocit, že tam někomu zacláním. Říkal jsem si: Můžu jet, uvidím, jak mi to sedne, jak mi to bude chutnat, a zjistím, jestli to vlastně ještě chci, nebo jestli to je jen nějaká poslední křeč. Vzhledem k tomu, že Euromeeting kvůli covidu odložili na jaro, tohle nemohlo nastat. A já měl to uvažování ještě těžší.

Dostalo tě to do situace, že buď ještě vydržíš, nebo odejdeš bez rozlučky. Hrálo to roli?

Původně jsem chtěl kariéru uzavřít už na svěťáku v Praze. Jenže jsem se tam nenominoval. A tak jsem měl dál ty cuky, že bych mohl ještě něco zaběhnout, a s tím jsem i nastupoval do realizačního týmu. Byl jsem domluvený, že když mi prdne v palici a budu dobře běhat, tak se můžu někam nominovat. Tahle věc teď vlastně nastala. Jenže jsem se za dva roky v týmu posunul někam dál a už jsem to začal vnímat jinak. Přesto jsem řešil, jestli mě to někdy nebude mrzet, že jsem to nezkusil. A došel jsem si k názoru, že už mě to mrzet nebude. O tom jsem přesvědčený.

-Poslední závod v reprezentačním dresu běžel Danáč na Světovém poháru v norském Ostfoldu v roce 2018. Druhé české štafetě, ve které na druhém úseku běžel jeho současný nadřízený Jan Šedivý, finišoval pro 16. místo. (Foto woc2019.no)

 

A tak jsi kývnul Šéďovi na povýšení. Můžeš popsat, jak vypadalo tvoje dosavadní působení v realizačním týmu?

Jak jsi říkal, hlavně jsem roznášel kontroly. Ale také spolupracoval na administrativě a pomáhal Šéďovi se zázemím týmu. Staral se o pojištění, oblečení, cesťáky. Někteří mladší za mnou občas zašli a já se jim snažil něco předat. Ale především jsem byl využitelný díky fyzičce a schopnosti toho hodně oběhat. Na tréninku jsem někdy roznášel, stínoval a ještě sbíral. Takže dost často jsem na soustředění naběhal víc než ostatní kluci.

Teď budeš mít na starost zejména ty mladší závodníky, čímž vzroste i tvoje zodpovědnost. Jsi na to připravený?

Určitě jsem. V Žabinách jsem dlouhodobě pracoval s mládeží, pomáhal jsem několika kvalitním běžcům i v průběhu jejich kariéry. Nějakou zkušenost mám a nebojím se toho. Mám i signály od těch mladších, že mě docela berou, takže budou schopní mi naslouchat, což je určitě důležité. Těším se a doufám, že mi mladí tenhle pozitivní náhled nezkazí.

Rozhodli jste se, že tvoje skupina nebude omezená věkem, jako tomu dosud v U23 bylo. Vychází to i z tvého přesvědčení?

Jsem toho velkým zastáncem. U těch mladších je větší podpora proto, že mají vyšší potenciál se ještě pár let rozvíjet. Proč to ale omezovat věkem, když je spousta případů, kdy lidi začali běhat později a byli dobří. Nevidím důvod, proč by v týmu nemohl být někdo, kdo třeba až v osmadvaceti ukáže výkonnost, ale i vůli a ochotu se tomu několik let věnovat. Vždy jsem prosazoval, aby to nebylo U23, ale aby se myslelo i na závodníky typu Kuby Glonka. Ten si za tím jde, před sprintovým mistrovstvím odběhal iks tréninků – i já jsem mu nějaký stavěl – objezdil spoustu závodů, připravoval se na to dlouhodobě, přijel tam, vyhrál a vypálil všem rybník. To je ten případ, jak to přesně může vypadat. Budu se těšit a doufám, že takových bude víc.

Se zrušením věkového limitu přišla i potřeba vymyslet této části týmu nové jméno. Rozhodli jste se pro Naděje. Proč?

Šéďa chtěl, aby to byl český název. Musím říct, že najít správné jméno bylo hodně těžké. Třeba slovíčko talenti mi evokuje spíš mládež. Proto mi z úvah vyšlo slovo Naděje, které navrhoval také Šéďa. I člověk v mých letech může být naděje. V mém švédském klubu Malungs máme Håkana Erikssona, který ve dvaačtyřiceti vyhrál stříbrnou medaili na mistrovství světa ve sprintu (MS 2004 ve Švédsku). Nevidím důvod, proč by někdo v 31 letech nemohl být naděje.

-Členem realizačního týmu je Dan už dva roky. Teď mu kromě zodpovědnosti za správně roznesené kontroly přibude i zdopovědnost za svěřence. (Foto Daniel Vandas)

Když si promítneš sám sebe do tvých mladších svěřenců. Co ti v jejich věku chybělo? Co bys teď jako trenér sám sobě předal?

Každý potřebuje něco jiného. Důležitá vlastnost trenéra je umět komunikovat se všemi a tak, jak to oni potřebují. Zjistit, jak to kdo cítí. Někdo potřebuje pořád chválit, někdo občas lísknout za uši. Prostě zůstat v kontaktu a snažit se trošku zavrtat do těch osobností, aby jim to pomohlo v tréninku a motivovalo je to. Aby dokázali najít to, co potřebují, a zlepšovali se po všech stránkách. A v tom je nejdůležitější ta komunikace. To jsem sice moc neodpověděl na tvoji otázku, ale já si myslím, že tohle je důležitý a od toho tu jsem. Abych je navedl na správnou linii.

S manželkou teď žijete ve Švédsku. Jak jste se tam dostali?

Přišla nabídka z Malungu, abych se zapojil do dění v oddíle i placeně. Tady kluby fungují tak, že si na sebe vydělávají pořádáním různých závodů. Klub má několik eliťáků, které zaměstnává a kteří ty závody připravují. Tím si oddíl zajišťuje nejen přísun peněz, ale i to, že ti eliťáci mají víc času na trénování, protože mají snazší práci za relativně dobrý peníz. Takhle jsem do toho naskočil i já, protože hledali cizince, který se bude víc věnovat mezinárodnímu marketingu a propagaci i mimo Švédsko. Naskytla se situace, kdy jsme s mojí ženou Magdalenou mohli do určité míry změnit svůj život a jelikož jsem to prostředí znal, protože za klub už pět let běhám, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Že to je ta správná fáze života, kdy můžeme zkusit něco nového a uvidíme, co z toho vypadne. Jestli se po několika měsících s brekem vrátíme zpět do Česka, nebo tu nějaký rok zůstaneme.

S brekem jste se zatím nevrátili, takže se to vyvíjí dobře?

Teď jo. Ale nějak jsme si to vysnili a namalovali, přijeli jsme do Švédska a realita byla úplně jiná. Nebylo to tak jednoduchý, jak jsme si mysleli, protože jsme pocítili to, že tu jsme svým způsobem vetřelci. Tady v Dalarně je strach z neznáma větší než jinde ve Švédsku. Probíhá tu migrační krize, což není tak hrozný, jak některá česká média ukazují, a lidi tu na zvyšující se počet migrantů nějak reagují. Nemyslel jsem si, že i my tak budeme zaškatulkovaní, když jsme přijeli s evropským pasem a vzděláním, ale měl jsem pocit, že nám to vůbec nepomáhá. Že jsme pro ně stejná sorta. Obrovsky nám pomohla Zuzka Macúchová, která tady ve Falunu bydlí, a spoustou věcí si s partnerem Ďurem Procházkou prošli a byli schopní nás navést na ty věci, které Švédi neznají. Díky nim jsme přežili tu největší krizi, kdy manželka nemohla najít práci, a bylo to všechno složitý. Měli jsme bytovou krizi, do toho ta korona, ale už se to ustálilo a musím říct, že jsme spokojení.“

-Členem švédského Malungs OK je už pět let a nyní využil nabídky pro klub jako jeho elitní běžec pracovat. (Foto Facebook)

Už jsi okoukal ve Švédsku nějaké know-how, které by se dalo přenést do českého týmu?

Teď mám akorát čerstvou zkušenost. Řekl jsem si, že zkusím zvedat těžké váhy. I proto, abych si na to udělal vlastní názor, jak to funguje a jak na to tělo reaguje. Loni jsem tu zase hodně trénoval skokovou sílu, kterou jsem z Česka vůbec neznal. A obzory si rozšiřuji i po klasické orienťácké stránce. Absolvuji tady toho hodně a ta moje houba je schopná toho ještě dost absorbovat.

Říkáš těžké váhy? Kolik už máš osobák na „benči“?

To nevím, protože jsme se s trenérem dohodli, že já žádné těžké váhy na vršek těla zvedat nebudu. Že to je sice dobrý na pláž a že my to úplně nepotřebujeme. Domluvili jsme se, že budu zvedat od půlky pupku dolů. Čili bench ti řeknu, až mi prdne v palici a začnu to dělat.

A otázka na závěr. Jak to teď vlastně ve Švédsku vypadá s epidemiologickou situací?

Tady je zajímavý to, že na začátku nastavili nějaká opatření a ta se od dubna vůbec nezměnila. Co nejvíc omezuje závody a trénink, je nařízení vlády, že se tu může shromáždit maximálně 50 lidí. To v podstatě říká, že se nedají běhat žádné závody. Ty se postupně začaly organizovat ve vlnách. To znamená, že probíhají několik dní po sobě, start je na krabičku a skoro nic se proto nepočítá do rankingu. Proběhlo tu jen mistrovství Švédska, které bylo po kategoriích rozhozené časově. Každá navíc měla vlastní start a cíl. Bylo to zvláštní, protože nebyla ani žádná aréna. Trénink to ale skoro neovlivňuje. Nezavřeli tu ani bazény, ani posilovny. Na mapových trénincích máme hromadné starty, kde může být maximálně 45 lidí. Zároveň tady vznikly podobné iniciativy jako v Česku s pevnými tréninky. Kluby v oblasti spolu dobře komunikují, aby se ta situace co nejlépe přešla.

- Rok 2011 a Danáčův jediný start na mistrovství světa. Ve Francii postoupil z kvalifikace do finále longu, kde doběhl na 40. místě. (Foto World Of O - http://runners.worldofo.com/danielhajek.html)

/Zhaly