Novinky

Tréninkový týDeníček z Keni – III. část


zpět

19.2.2021 | 2166x |

Tréninkový týDeníček z Keni – III. část

Náš pobyt v Africe se láme do své druhé poloviny a tomu odpovídá i intenzita, se kterou nabíráme další a další kilometry. Pravidelné dvojfázové tréninky nabraly pořádné grády a z cestovatelských zážitků jednoho z nás se stávají čím dál tím víc vzdálené vzpomínky.



Proč si ale ještě nepřipomenout putování Jonáše Hubáčka, který vyrazil do Keni s týdenním předstihem, aby se mu země i se svými pouty dostala pořádně pod kůži. Než se ale k jeho vyprávění dostaneme, Tomáš Křivda poreferuje o tom, co nás spojuje s Henrikem, Filipem a Jakobem.

Inspirováni Ingebritseny (Křivdič)

V duchu double-threshold se nese druhý a třetí týden našeho pobytu v keňském Itenu. Na vysvětlenou: Aktuálně se nacházíme v režimu, kdy střídáme dny s dvoufázovým náročným tréninkem v meziprahové intenzitě se dny regenerace. Tento speciální tréninkový systém byl něžně inspirován tradičním africkým programem norských bratří Ingebrigtsenů.

Během náročných dní dostáváme opravdu zabrat. Třeba úterní kombinací šestiminutových intervalů na místním tankodromu, který si svou rozbrázděnou podložkou nezadá s průměrným českým terénem (Stříbrňák hadr), s odpoledním fartlekem formou střídačky. Nejvíce času na place stráví první pětka – někteří nestřídají vůbec. Nebo čtvrteční kiláky v Eldoretu, hlavním městě regionu Uasin Gishu, kde se skví atletický svatostánek Kipchoge stadium. Ten nenese jméno slavného maratonského rekordmana Eliuda, nýbrž jeho dávného předchůdce Kipchogeho Hezekiaha Keina, dvojnásobného olympijského šampiona, který na Hrách v Mexiku a Mnichově proběhal cestičku svým keňským následovníkům. Odpolední fáze patří opět střídačce, nasazení do zahajovací sestavy je však již v kompetenci nastřádané únavy.

Sobota je pak poslední, opravdu tvrdý den v týdnu. Na programu jsou ANP dvoustovky do mírného kopce a odpolední regenerační úseky v oblasti aerobního prahu. Záludnost prvního tréninku nespočívá pouze v jeho bezprecedentní fyzické náročnosti, alebrž v odolávání nájezdů místních motorkářských gangů, které mimo poskytování levných taxi služeb převážejí na svých motorových ořích nadměrné náklady život ohrožujících rozměrů od šatních skříní až po části nově budovaného plynovodu Nairobi – Kampala.

Odpočinkové dny vyplňují volné klusy či svižnější AP1 běhy po místních cestách zbarvených typicky cihlovou barvou s výhledy na Východoafrickou příkopovou propadlinu. Jelikož se Iten nachází přímo na hraně tohoto riftu v nadmořské výšce téměř 2400 m n.m., můžeme se těšit ze spektakulárních výhledů na neustále se oddalující Somálskou tektonickou desku, jejíž úprk se počítá v několika nedostižných centimetrech za rok. Dno příkopové propadliny se nachází o 1300 výškových metrů níže a za pěkného počasí a s pomocí dokonale ostřížího zraku bychom mohli pozorovat typickou africkou faunu od jezera hrochů, kde se točil stejnojmenný slavný český film.

Poznámka autora: Podle nejnovějších vědeckých studií má snížený obsah kyslíku neblahý vliv na mentální funkce.

O srandovně výchovné lekci (Joncek)

O tréninku v Keni už bylo napsáno dost a ještě bude. Ovšem kdo jiný z týmu by mohl vylíčit něco o této zemi, nežli já. Jsem totiž jediný, kdo tu něco málo pocestoval a viděl kus této africké krajiny i z jiné perspektivy než přes okýnko letadla.

Nebyly tomu ani tři hodiny, co jsem přistál na keňské půdě, a už jsem měl na rukách pouta. V noci jsem přiletěl do Nairobi, přesunul se do centra, našel nějaké ubytko a poté – i přes varování místňáků, že je od 22 hodin zákaz vycházení – vyrazil pod rouškou noci do ulic. S myšlenkou, že jsem bílý turista a policie mi nic neudělá, jsem vyšel hledat FREE WIFI, protože jsem ještě neměl pořešenou SIMku, abych napsal těm pár lidem, co se o mě ještě zajímají, že jsem v pohodě. Netrvalo to dlouho a na jednom rohu si na mě počíhala policejní hlídka. Nasadili mi klepeta a já si začal uvědomovat, že vlastně nevím, co si mám o téhle situaci myslet, protože vůbec netuším, jak to v Africe chodí. Pánové v hábitech s kalachama v ruce se začali dožadovat peněz. Když jsem je několikrát s grácií odmítl a začal je krmit důmyslným vysvětlením, že mám velké bolesti nohy a že musím tamto a ono, po chvilce slevili a chtěli už jenom něco na jídlo. A sám hladový jsem je opět zklamal. Asi po půl hodině omlouvání mě pustili a celá situace se tak jeví jako srandovně výchovná a dává mi to pocit toho, že i zde na velkých městech by se měla dodržovat nejenom korona opatření.

V Nairobi není víceméně nic, zato Čína s pomocí Keni postavila zdejší první železnici vedoucí z hlavního města k moři. A jakožto velký milovník vlaků jsem si tohle nemohl nechat ujít.

Na bělostných plážích jménem Diani Beach poblíž přístavního města Mombasa jsem se párkrát prošel pod rovníkovým sluncem a za moment jsem byl černý jak všichni ostatní okolo.

Další den jsem si odškrtl dlouho očekávanou životní radost v podobě potápění se při korálových útesech s krásnými výhledy na karety. Bohužel zrovna v době potápění bylo zataženo, a tak ty fascinující dojmy mohly být ještě lepší.

V oceánu jsem se potápěl poprvé v životě, což mi v kombinaci s mořskou nemocí dalo pěkně zabrat, a tak to byl zážitek opravdu silný. Při cestě zpět na lodi k pobřeží slunce na moment vysvitlo a já se zase na jiných místech decentně připekl i přesto, že jsem měl už na sobě nějakou tu vrstvu opalováku. Následovala cesta vlakem zpět do Nairobi a přesun ke dvěma národním parkům na severu. V NP Hell’s Gate jsem sice viděl pár žiraf, zeber, pumbů a nějakou tu soutěsku, ale to pravé safari, o které jsem stejně nejevil zájem, to rozhodně nebylo. Jediné safari, o které bych měl v téhle části života interes, je asi tohle, kdy si bohatýr zaplatí luxusní hotel za Nairobi a společnost při snídani mu dělají domestikované žirafy.

Ovšem NP Longonot představující stratovulkán mě uchvátil daleko víc. Na okraj kráteru jsem se vyškrábal za necelou hoďku, udělal jsem pár epických fotek a poté si ho pěkně obešel dokola. Za celou dobu jsem potkal jenom dvě bílé kočičky.

Toto týdenní putování jsem zakončil ne jinak než zase příjezdem do Nairobi, kde jsem pobral pár zbylých švestek a šíleným matatu jsem se odebral směr Iten za již přijíždějícími keňskými nováčky z týmu.