Janošíková: Bála jsem se lokte

6.8.2018 | 2725x |

Jak se spalo po takovém závodě?

„Fajnově. Po závodě jsem byla komplet vyšťavená, jako bych se tam neskutečně odevzdala. Pak ještě přišla trochu euforie, takže jsem usnula docela pozdě.“

Nehonil se ti v hlavě ještě ten poslední úsek?

„Člověk si to furt promítá, jak se to odehrávalo, jak to bylo na trati, co mohlo být lépe, co se tam naopak mohlo vysejřit, které byly ty klíčové momenty. Zatím to je i se sobotním sprintem pořád v hlavě a bude to tam asi ještě dlouho. Člověk si z toho musí odnést co nejvíc.“

Když sis ten poslední úsek znovu promítla, zůstalo to tak, jak jsi říkala v cíli? Že už jsi tam nemohla odevzdat víc?

„Fyzicky určitě ne. Aktuálně to už rychleji nešlo. Ale mapově by se tam nějaká menší zaváhání určitě nešla. Nebyl to určitě ten top čistý výkon, že by se tam nenechala ani sekunda. Snažila jsem si chodit to svoje, ale člověk občas musí využívat i ostatní a někdy se tak nechá svést.“

Jak jsi prožívala ty chvíle před startem, kdy bylo jasné, že to je skvěle rozběhnuté? Prý to pro tebe nebylo úplně jednoduché a musela sis i „odložit“...

„Nebylo. Ale já takové problémy mívám před důležitými starty a ono se to všechno nějak nastřádalo – asi mi nesedlo ani jídlo. Navíc to bylo okořeněné tou předzávodní nervozitou. Ale věděla jsem, že to půjde. Loni na Světových hrách to také nebylo vůbec jednoduché jít na start a v podstatě jsem si tam prošla tím samým jako včera. Takže jsem věděla, že budu muset bojovat a že to nějak půjde.“

Měla jsi velký respekt z holek, které tam na startu stály kolem tebe? Wyder, Alm, Vinogradová...

„Každopádně. Ten tam byl neskutečný. Když jsem viděla, že bych měla vybíhat za Judith Wyder, tak jsem byla trochu v rozpacích. Ale říkala jsem si, že to půjde a Vojta to navíc před kluky trhnul, takže jsem vybíhala na začátku balíku. A věděli jsme, že Maja Alm tam za námi taky poběží. Ale jak je na tom Dánsko, jsem neřešila. Nezajímalo mě, co je za mnou, ale přede mnou. Pak se tam na trati Maja mihla a všechny nás tam přesvištěla. Ale ona je přece jen trošku někde jinde než většina z nás.“

Jak to bylo ve finiši? Viděla si Rusku a Britku, jak vběhly do té zavřené oblasti?

„S Britkou jsme se rozloučily už někde před tím a Galinu Vinogradovou jsem potkala, když se vracela. Takže na další kontrolu jsme dobíhaly spolu. Já měla namapováno, že na předsběrku půjdu horem, kudy to možná bylo o trochu rychlejší, ale když jsem viděla, že jde Galina spodem, tak jsem šla za ní. Chtěla jsem s ní udržet kontakt. Pak to bylo klíčové, protože v kopci jsem se nedokázala před ní dostat, ale pořád jsem věřila, že z kopce to půjde roztočit, abychom se ke sběrce dostaly aspoň na stejné úrovni. Tak to i vyšlo a ten finiš jsem se snažila si pohlídat, ale byly tam docela obavy, že mě cvakne o mantinel, protože tam byla úzká škvíra. Kdyby mi tam dala loket, byl by to asi boj, ale naštěstí mi to vyšlo se tam prosmýknout. Když jsem ji měla za zády, cítila jsem, že to už nepustím.“

Věděla jsi v tu chvíli, o jaké místo běžíš?

„Věděla jsem, že je to o velkou bednu a že už to asi není o medaili. Nějak jsem to neřešila. Pro mě bylo v tu chvíli nejdůležitější namazat si a střihnout to Rusko.“

Je ti stále jen devatenáct, ale pomohlo ti, že jsi už loni běžela na MS a Světových hrách a že jsi letos parádně zvládla poslední úsek štafet na juniorském?

„Loni jsem na MS běžela jen sprint, ale zkušenosti to byly. World Games mi hodně pomohly – hlavně tím, jak jsem se před závodem necítila úplně nejlépe. Tam to bylo úplně stejné a taky šlo zabrat a zrychlit ve finiši. Ty závěrečné metry se prostě nějak zvládnou. Takže to byla zase skvělá zkušenost a doufám, že ji využiji do budoucna.“

V Lotyšsku tě čekají ještě štafety. Dneska jste byli na modelu, tak jaké jsou pocity z lesa?

„Všichni jsme vyrazili na model pro middle. Já jsem tu běhala vlastně poprvé. Bylo to pěkné, docela mi to šlo a neměla jsem nějaký problém, že bych byla úplně ztracená. To vůbec. Šla jsem si to pomaleji v takovém tréninkovém výklusovém tempu a snažila jsem se všemu porozumět a nějak si na to přivyknout, protože to tu je všechno laděné do zelena. A do toho strmé rokle a údolíčka, které nejsou úplně příjemné na běhání. Štafety budou výživné – máme převýšení 270 metrů, což není úplně zadarmo. Takže se na tom musím mentálně a silově připravit. Bude to boj, ale budu bojovat, co to půjde.“

Klukům a Ádě pořád nedorazila zavazadla. Už jsou na cestě a sehnali jste náhradní věci?

„Včera se Radovanovi podařilo domluvit přes orienťácký obchod v Rize schůzku a po štafetách jsme se tam všichni odebrali a pořídili si nové orientky do lesa, aby kluci mohli jít na model a rozběhat si je. O zavazadlech nebyly vůbec zmínky a nevědělo se, kde jsou. Bůhví, jestli se vůbec najdou. Nejčerstvější zprávou jsou, že se Radovanovi podařilo spojit s ambasádou v Polsku a už se to urguje, tuším, přes nějakého velvyslance. Takže by to klukům mohlo dorazit co nejdřív.“

/Zhaly