Novinky
Tréninkový týDeníček z Keni – IV. část
← zpět
25.2.2021 | 2007x |
Ugali, Mandazi a Chapati. Tři pokrmy, na které v keňském Itenu narazíte všude. Co by ale za ně dala čtveřice výletníků, která o volném dni uvízla po setmění v místní džungli. Je tu čtvrté pokračování našeho týDeníčku. Tentokrát nejen s příchutí dobrodružství.
Do tajů keňské gastronomie a toho, jak doplňujeme vyběhané kalorie, vás zasvětí nadšenkyně do vaření, pečení a všeho možného spjatého s jídlem Terka Janošíková. A dojde i na recept. Ještě než ale necháme úřadovat našeho Hejlíka, dáme slovo Báře Vyhnálkové, která zmapovala jeden z našich volných dnů. Ano, i odpočívat se musí umět. Zatímco zkušeňáci o onom pondělí zůstali doma a milovníci fauny vyrazili na Lake Nakuru, nejmladší a nejsmělejší část týmu (Bára, Syky, Terka a její Max) se rozhodla dobýt vrchol sopky Mt. Elgon (4200 m.n.m). A byla to kovbojka.
Volný perný den (Bára)
Odjíždíme o půl sedmé ráno. Max se do toho po startu do pravého protisměrného pruhu dostává a neřízeným chaosem v Eldoretu se probojuje na jedničku. U brány parku jsme před jedenáctou, skoro o dvě hodiny později, než byl plán. Před námi je kromě zeber, antilop a opic taky 30 km s nemalým převýšením, abychom se dostali do výchozího bodu. Cesta je rozbitá a neustále se zhoršuje. „We should train the monkeys to remove the rocks,“ přichází Max se skvělým nápadem. Ano, hodilo by se to. Po dvou hodinách se zleva zezadu ozývá syčení. Had to není, máme prázdné kolo. Díkybohu máme i náhradní. A Maxe, co už ho někdy měnil. Za čtvrt hodinky je hotovo, auto otáčíme a necháváme stát.
Jsme níž a dál, než jsme chtěli být, ale o vrchol se pokusíme i tak. Vyrážíme svižným krokem a okamžitě se zadýcháváme – jsme ve 3300 m n.m. Prší, dost. Pak zas ne, dokonce vylézá slunce. Krajina je epická. Nahoře je mlha, vrchol je doleva mimo cestu. To se nám úplně nechce, tak to otáčíme u jakési pseudovrcholové tyče na nejbližším pahorku. S klidným svědomím, že přes 4000 jsme se dostali, tři z nás mají rekord. U auta jsme před čtvrtou, do zavíračky parku zbývají dvě hodiny, je to na minuty. Další plány jako sloní jeskyně nebo muzeum v Kitale vzaly dávno za své. Hlavně už nesmíme píchnout. Ale něco jiného by se stát mohlo, že? Po 5 km auto zničehonic chcípá a hlásí špatnou baterku. Je to z kopce, tak ho roztlačujeme. Nastartovat se nepovedlo a záhadně nefungují ani brzdy. Terku s autem dobíháme až po pár tempových minutách, na rovince pod kopcem.
K bráně to je 20 km, okolo prales, signál není. Max s Terkou ho vyrážejí lovit, s Vojtou zůstáváme u auta a ještě marně pokoušíme štěstí se startováním. Při úvahách o skromných zásobách jídla a čím dál reálnějším nocování v džungli čas plyne rychle. Najednou je sedm a padá tma. Terka s Maxem jsou pryč dvě hodiny a nedomluvili jsme si žádné scénáře. Bereme s Vojtou čelovky a vyrážíme najít signál, nebo ty dva. Kupodivu po chvíli slavíme úspěch se signálem a zjišťujeme, že T&M seběhli dolů a poslali pro nás rescue jeep. Startovací kabely nepomáhají, ale ti tři dobří muži po chvíli nalézají zdroj potíží – vadnou pojistku. Hledám náhradní. Potkávám spoustu zajímavých věcí včetně rozličného odpadu, návodu v japonštině a sbírky žalmů, leč pojistky nenacházím. Naštěstí stačí trošku vynalézavosti a kousek drátku a o půl deváté motor naskakuje. Dolů jedeme krokem, vyhýbáme se kamenům, co to jde (nejde) a uvažujeme, jestli je lepší prorazit nádrž, nebo znova píchnout. Vojta za každou zatáčkou toužebně vyhlíží slony, ale nakonec se musí spokojit jen se dvěma buvoly.
Před desátou se už šťastně objímáme s Terkou a Maxem, kteří v mezičase s místními uvařili večeři. Přijde vhod. Okolo desáté opouštíme brány parku a vyrážíme domů. Vyhráno ovšem ještě zdaleka nemáme. Ani zdánlivě nesmrtelné dvě čárky nevydrží věčně a 10 km jedeme s blikající kontrolkou paliva. Aspoň tady ale máme štěstí a potkáváme nonstop benzínku. Je půlnoc, když nás staví policie. Vysvětlit, proč jsme venku po zákazu vycházení, dá práci, ale když se borec ptá, odkud jsme a čím u nás platíme, dává mu Terka 18 Kč a za chvíli už týpka necháváme za sebou. Spokojeného, že má co do sbírky. Po půlhodině následuje další kontrola. Tentokrát si s námi znuděný policista s radostí popovídá a za pár minut pokračujeme dál. Před Eldoretem konečně přichází řada s řízením i na mě. Lepší premiéru v jízdě vlevo a s automatem než o půl druhé ráno po takových zážitcích jsem si nemohla přát. Naštěstí touhle dobou už na silnicích skoro nikdo není, příčných prahů jsem si všimla všech, a tak o půl třetí v Itenu prudce sešlápnu brzdu v domnění, že je to spojka a všechny s trhnutím probudím. Jsme tu, zvládli jsme to! Krásných 20 hodin, zážitků jak za rok a spousta ponaučení. A ten rest day si dáme zítra.
Jak se baští v Keni (Terka Jano)
Obecně tady hodně frčí jako běžná levná strava hlavně sacharidy – tradiční Ugali, Mandazi a Chapati tu místní konzumují každý den. Ugali je laicky řešeno „prostě taková bílá hmota“ připravená z vody a bílé kukuřičné mouky. Bílá kukuřice tu totiž jede ve velkém. Nevím, jak je to přesně dle tabulek, ale domorodci hlásají, že poměr produkce naší běžné žluté evropské kukuřice ku jejich, samozřejmě mnohem lepší bílé, je asi 1:99. Něco pravdy na tom bude, protože žluté Ugali je velkou vzácností, které si musíte buď připravit sami, anebo se nechat někým pozvat na večeři. Běžně v restauraci dostanete jen to bílé. Nicméně stejně si mnohem více šmakujeme na Mandazi či Chapati.
Mandazi, neboli také svahilská buchta, je takový smažený načechraný koblih trojúhelníkového tvaru s lehce nasládlou chutí. Jídlo je to v regionu oblíbené, protože se snadno připravuje, lze ho uložit a znovu ohřát pro pozdější konzumaci a hodí se téměř ke všemu, nebo jen tak samo o sobě. Každopádně pro naše někdy velmi rozmlsané jazýčky jsme objevili luxusní kombinaci: Rozříznuté Mandazi potřené arašídovým máslem, medem a s banánem. Velká kalorická bomba, ale přes den mezi fázemi, proč ne.
Bílkoviny tu jedou převážně rostlinnou formou z luštěnin. Nejvíce se pojídají fazole všeho druhu, hlavně pak zelené mungo, cizrna a bílá kukuřice. Zelené mungo fazole jsou základní surovinou pro jídlo Ndengu (povařené fazole s mrkví, rajčaty a paprikou), zatímco zbylé druhy luštěnin smíchané do jednoho tvoří častý pokrm zvaný Githeri. Vajíčka jsou tu také snadno k dostání a o to lepší pocit je, když člověk ví, že pochází od slepiček za plotem, který mají alespoň nějaký výběh. I přesto, že zde lidé chodí venčit krávy, ovce či kozy, maso je tu spíše vzácností a sváteční stravou. Někteří z nás se tak zde stali dočasnými vegetariány.
Nutné je ale zmínit jednu naši večerní „hostinu“ pod taktovkou majitelky našeho resortu – slavné běžkyně Betsy, o které už byla řeč v prvním díle týDeníčku. Z jednoho výběhu se vrátila o něco později, ale zato nepřišla s prázdnou. Přitáhla jednoho kohouta, pak se na dvorku objevili další dva. Asi tušíte, co je čekalo… Naštěstí se nestíhalo je připravit na první večer, a tak s námi mohli pobýt ještě o den déle, kluci čiperní.
Tuky jsou tu suplementovány nejvíce avokádem či klasickým rostlinným olejem, který je používán na vaření a smažení všemožných dobrot. No, a to vám teda povím, že ta avokáda za v přepočtu dvě až čtyři koruny – záleží na velikosti – jsou opravdu chutí neporovnatelné s těmi, co jsou k dostání u nás v supermarketech. Stejně tak je to s mangy (stejná cena) či ananasem. Prostě topovka, která bude po návratu zpět do Česka chybět.
Jednou za čas tu cestou na dráhu do nedalekého města uděláme větší nákup základních surovin na přípravu snídaní, svačinek a večeří. Pak už jen pravidelně každý den doplňujeme zásoby hlavně čerstvého ovoce a zeleniny. Na oběd většinou vyrážíme do města, anebo teď poslední dobou už jako zlenivělí jdeme podpořit paní odnaproti. Když zjistila, že tu strávíme pět týdnů, otevřela si restauraci a nabízí Ndengu a Githeri. Večeře si někteří vaříme a tím, že tu máme i troubu (někdy je to s ní tedy boj, ale už jsme to vychytali), tak často vznikají hodně luxusní šmakulády. Mimo taková ta klasická jídla jako těstoviny s červenou omáčkou či rizoto už byly na programu i vegie burgery, pizzy, quiche. Mezi dezerty musím zmínit třeba mangovou bublaninu, za kterou by se člověk v Česku plácl přes kapsu a ani by nebyla tak dobrá. Tady to je běžný chleba. Takže si tu baštíme hezky s nadějí, že velký výdej a mnoho kilometrů i tak stlačí nějaká ta kila dolů.
No a co ty zmíněné Chapati? To je zlatá tečka na závěr, i když tedy původem z Indie. Jedná se o nekvašené chlebové placky, které jsme si oblíbili natolik, že už od prvního týdne nám je paní odnaproti vždy ráno na devátou nosí čerstvě udělané. Člověk by si řekl, že na výrobě nic není, ale sami jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že opak je pravdou.
Pro nadšence přidávám strohý recept – samozřejmě bez míry, neb na to se tady nehraje. Všechno je od oka. Připraví se vlažná voda smíchaná se třtinovým cukrem a solí, do této směsi se pak přisypává pšeničná mouka a olej, dokud není těsto hezky vláčné a měkké. Nechá se 5 min odležet a pak se vytvarují takové malé vdolky, které se následně rozvalují do tvaru placky. Hodí se na suchou „pánev“ a lehce opečou z obou stran. V další fázi se hodí na pánev tentokrát už s olejem a točí se s nimi a točí, aby se olej lehce rozprostřel po celé ploše. Pak druhá strana a dobrou chuť.
