Novinky

Rozhovor: Stříbrný holky


zpět

14.8.2022 | 1088x | Matěj Burda

Rozhovor: Stříbrný holky

Stříbrný holky - Venda Horčičková, Áďa Finstrlová a Terka Janošíková. Rozhovor s “nejšťastnějším týmem v aréně ME v Estonsku” je na scéně. Na závěr je jako bonus připraveno loučení Adélky s reprezentační kariérou.



Je to týden od zisku stříbrné medaile, jak vzpomínáte na medailový den v Estonsku?

Venda: Ten den měl snad všechno - předstartovní nervozita, soustředění, vyčerpání, nervy, doufání, vzrušení, obavy, motýly v břiše, obrovskou vlnu radosti, dojetí, euforie. Všechno to vlastně hrozně rychle uteklo, ale úsměv na tváří, kdykoliv si na to vzpomenu, zůstane ještě dlouho :)

Áďa: Ta neděle mi zůstává v hlavě trochu jako rozmazaný film, před závodem plný vnitřního klidu a důvěry. S Vendou a Terkou jsme se shodly na složení štafety, věřila jsem, že každá z nás je pro daný úsek tou nejvhodnější. Předchozí závody ukázaly, že si můžeme věřit ve zdejších drsných terénech po mapové i fyzické stránce. Uvnitř jsem věřila, že ať to dopadne jakkoliv, bude to dobré. A poslední střípek důvěry byl cítit z lidí okolo, týmu, trenérů, partnerů a fanoušků. Po závodě, když se konečně všechno sešlo a my si vyběhly vytouženou medaili, už jsem jela na vlně emocí. Radost střídala nadšení a současně sladký smutek z konce a loučení. A vzpomínka na ty, kteří do týmu patří s námi. Díky všem, kdo přispěli!

Terka: Byl to sedmý srpen! Den kdy nejen náš šéftrenér, ale i pár mých dalších blízkých měli narozeniny. Den, kdy jsem měla tu čest zaběhnout si poslední štafetu na repre scéně po boku Adélky, která mne toho za ta léta hodně naučila. Den, kdy jsem viděla minimálně dvakrát Vendy brečet dojetím a pak jsem se k ní sama připojila. Den, kdy jsem před závodem vlastně ani nepomyslela, na kolikátém místě skončíme, ale zároveň mi bylo jasné, že tam všechny necháme maximum a uvidíme, na co to bude stačit. Den, kdy naše “stabilní” výkony na hraně, či někdy až za hranou preciznosti, stačily na to, stát se vicemistryněmi Evropy v snad nejzabušenějších terénech, v jakých jsem doposud běhala. Den, kdy za námi stálo neskutečné množství lidí nejen v průběhu závodu. Děkujeme za podporu všech! Nebo taky den, kdy jsme napsaly řádek historie českého OB, ale hlavně mnoho řádků do historie každé z nás. Děkuji, děkuji, děkuji!

Foto: Tanel Meos

Když to vezmeme úsek po úseku, jak byste popsaly váš výkon mezi startem a cílem?

Venda: Před startem jsem byla trochu nervźoní, ale tak zdravě, což je pro mě dobré znamení, že jsem pak ideálně soustředěná. Měla jsem pocit, že vím, co mě v závodě čeká a co mám dělat, a těšila jsem se na to. Ostatně jako na každé štafety, protože to je moje asi nejoblíbenější disciplína.

Na jedničku jsem šla na začátku přesně, jak jsem chtěla. V průběhu postupu jsem se ale nechala vycukat balíkem holek, který šel víc zleva, kde byl zjevně průběžnější les, a tím pádem i výrazně rychlejší. A prostě jsem se k nim přidala, místo abych si dál držela svůj směr. To mě hned na začátku stálo asi půl minuty a při ražení jedničky už jsem sotva viděla nějaká záda před sebou. Což nebyl úplně začátek, který bych si přála… Ve štafetách ale naštěstí není moc čas přemýšlet, takže jsem se rychle refokusovala a šla na dvojku už nekompromisně svůj plán. Kontrolu jsem našla přesně, a když jsem vyběhla na paseku u K3 a viděla balík holek kousek před sebou, věděla jsem, že je dotáhnu, což se mi taky na televizní K4 podařilo. Cestou na K5 jsem se prokousávala balíkem nahoru a svou vlastní dobrou volbou bílým lesem zleva jsem se dostala mezi první ve vedoucím balíku. V cíli jsem pak viděla, že jsem měla i štěstí, protože jsem v tomto místě měla tu nejkratší farstu. Dál jsme si to ťukaly společně.

Osobně mi pak moc nesedla atletická vložka od K7 přes divácký průběh až na K10. Znovu jsem si ověřila, že jsem prostě terénní běžec. Už to začalo dost bolet, asi i chyběly trochu síly z počáteční stíhací jízdy. Ale věděla jsem, že ten balík prostě nepustím. Až jsme vběhly zas víc do terénu na K13, zmátořila jsem se. Cestou na svou K14 jsem probíhala kolem jiné kontroly a když jsem viděla, že to fakt některé holky razí a otáčí se, říkala jsem si, že to bude opravdu o hodně kratší než moje varianta. Byla jsem ale ráda, že já jsem vzala tu nejdelší na svém prvním úseku a na holky pak zbyly na další úseky ty kratší. Pořád nechápu, že pořadatelé/IOF dopustili toto nefér farstování i na posledním úseku. Přitom u kluků to tady farstované nebylo a to z jejich náběhu by to bylo výrazně vyrovnanější než u nás. No nebyl to ostatně první problém kolem tratí na letošním ME… Takže radši zpět k závodu. 

K15 a K16 jsem si pohlídala, stále jsem byla ve skupině se Švédskem, takže jsem věděla, že je to dobré. Všechny nás pak dost zmátla díra v plotě za K16, která byla výrazně víc vpravo, než ukazuje mapa. Ve výsledku jsem byla asi minutu za prvními, což odpovídalo té závěrečné farstě. A byla jsem spokojená, protože jsem odvedla to, co se ode mě na prvním úseku očekávalo. Jak se říká, na prvním úseku se štafety nedají vyhrát, ale dají se prohrát. 

Áďa: Zatímco Venda bojovala v lese, tak jsem se rozběhala a rozcvičila a přitom jsem se snažila zaslechnout, co říká o štafetách spíkr. Slůvko Czechia padlo několikrát ve společnosti Finland and Sweden, což bylo dobré znamení. Když nás konečně vpustili na prestart, tak některé týmy teprve probíhaly diváckým úsekem, například švédská dvojka, ale po Vendě už nebylo památky, běžela s prvním balíkem už závěrečnou smyčku. Padla na mne trochu nervozita. Přece jen, je to zodpovědnost převzít dobře rozběhnutou štafetu! 

Než se první štafety ukázaly na předávce, tak jsem se uklidnila a začala se s respektem těšit na svůj závod. Rozhodla jsem se běžet a nenechat si utéct první balík. Prostě v lese nechám všechno. Od startu jsem se soustředila, hned na první kontrolu jsem vzala vlastní postup a nešla s ostatními. Čistý náběh a razím. Na druhou kontrolu už jsem holky neviděla, zato jsem viděla všechny záchytné body a zase se mi povedlo čistě dohledat. Pokračovala jsem na trojku, která byla na pasece. Když jsem se rozhlédla, tak přede mnou nikdo nebyl.  “Hlavně v klidu, pokračuj dál na sebe, můžou tu být farsty. A kódy pořád hlídej!” Šla jsem si pořád svůj závod a na pátou kontrolu mne zezadu doběhla Sara Hagström. Chvíli jsem šla za ní, ale ona po pár stech metrech brzdila v půlce postupu na šestou kontrolu, tak jsem se zase ujala vedení. Na sedmičku jsme zvolily trochu jiný náběh, a to se opakovalo i při náběhu k aréně. Diváckým úsekem jsme probíhaly spolu. Od kouče jsem dostala radu držet záda, ale přestala jsem se cítit fyzicky dobře a že mám orienťák  pod kontrolou. Než riskovat, že se vyvezu do chyby, tak jsem si zastavila, lupla jsem tam gelík a pokračovala po svém. Sara mi tím pádem utekla, ale já se po jedné kontrole zmátořila a už jsem zase měla pocit, že uháním s větrem o závod. Osamocená jsem doběhla do cíle, aniž bych tušila, jak velkou ztrátu jsem nabrala, nebo jak daleko jsou ostatní. 

Terka: Předstartovní “horečku”, když jsem zjistila, jak parádně to holky rozběhly, jsem ještě stihla spláchnout vodou, co jsem měla v předávkovém území. Dostavil se neskutečný klid a motivující soustředěná nervozitka. Švédky na čele, ale Áďa v blízkém kontaktu, za ní však díra pár minut, co víc si přát? Nevím přesně kolik, nevím jaké týmy, ale o to vůbec nejde. Tove vybíhá, já bych měla do minutky taky. Tove je k dostižení maximálně pokud udělá meeega chybu, ale to jí vlastně pak asi ani nemusím potkat, no a když půjdu bez chyb a pod čarou, tak mne můžou ty za mnou maximálně doběhnout, ale ne předběhnout, to dává logiku ne? (To jsem ještě netušila, jaké farsty to nakonec byly :D) Dostávám mapu, rychlý check čísla a jde se na to. Pouštím z hlavy, co je přede mnou a neřesím, co se blíží za mnou. Jsem v momentu tady a teď. Kameraman se na mne vynořil kousek po startu z houští a hned začíná stínovat, na pár vteřin mne vytrhl z koncentrace a K1 měla lehké zaváhání. Nepanikařím, beru to jako rychlou lekci a jede se dál. Na pěšince čistým lesem na K2 se zase vyklidňuji a najíždím na taktiku hodně defenzivního orienťáku (někdy až přehnaná opatrnost), ale kontroly naskakují hezky jedna za druhou, nikoho nepotkám, o dalších kamerách už ani nevím, a tak běžím a peru se za každou vteřinu. Na průběhu zaslechnu, že Tove má protentokrát dobrý den (nedělá meega chyby), ale naše druhá pozice tam stále je s náskokem cca 2 minut? Nevím teď přesně, kolik speaker hlásil, není to tak podstatné. Pokračuji v nastavené taktice, čekuji si, co se dá, a každá další kontrola je nadcházející velkou výzvou, kde závod ještě nekončí. A aby ta dnešní show byla se vším všudy, přidávám tam na předsběrce ještě menší pravotočivou kličku, kde při dohledávce moje periferní vidění jede na 117 %, kdyby náhodou se tam už vynořily stíhačky, tak ať je neminu a na finiši mohu zapnout torpéda. No, našla jsem si ji nakonec a i naštěstí  sama, a dopomohla tak i Italce z druhého úseku, přeloupla se přes zelené peklo a od sběrky už jsme mohly jen sklízet to, co holky tak senzačně zasely a zalily! Tu nejlahodnější úrodu!

A jaké to bylo po doběhu vašeho úseku?

Venda: Prvně úleva, že jsem to zvládla. Že i přes počáteční chybku jsem se vrátila do závodu a doběhla přesně tak, jak jsem chtěla. A než jsem se vymotala od vyčítání a pití, už jsem viděla Áďu na čele na K3. To byla fantazie! Nervózně jsem vyklusávala kolem obrazovky a začala mačkat pěsti pro štěstí. Když Áďa probíhala diváckým, vypadala tak dobře, sebevědomě, že jsem věřila, že už to do cíle se Sarou dotáhne. Jak pak začala lehce ztrácet a šla špatným směrem na K12, byly to hrozné nervy - co se děje? Zatočí? Naštěstí se porovnala a předávala Terce jen s minutou. A hlavně ta díra za náma!

Říkala jsem si, že je vlastně dobře, že Terka nevybíhá s Tove. Aspoň zbytečně nebude bláznit a půjde v klidu svůj orienťák. A začala jsem doufat, že by to fakt mohla být medaile. Ale furt je to orienťák, nic není jisté až do cíle. Byla jsem strašně nervózní. Už chápu, jak hrozný a náročný mají to sledování nás trenéři, rodina, fanoušci. Bylo vidět, že si to Terka v lese hodně hlídala. Někdy jsem měla obavu, že až moc. Fakt ví, kam jde? Proč se tak rozhlíží? Věřila jsem jí, ale člověk má v tu chvíli fakt nervy na pochodu. Furt jsme si s Áďou říkaly, že i kdyby ji náhodou doběhly a bude se rozhodovat ve finiši, Terka všechny předběhne. Mít tuhle silnou zbraň do cíle je v tyhle chvíle fakt uklidňující. 

V aréně nebylo moc signálu a internetu, takže jsme z GPS moc neviděly, spíš jsme sledovaly přenos. Když Terka orazila K15 a furt měla nad Simonkou a Andrine náskok, říkaly jsme si, tak jo, jdeme si pro to. A šly jsme s vlajkou na mostek. A pak najednou komentátor začal mluvit o chybách všech. To mi fakt zatrnulo. Tyjo, my jsme tady na mostku a zakřikly jsme to. A doběhne Simonka a Andrine a my nic.

Nic jsme nevěděly, na mobilu žádný signál, na obrazovku už jsme neviděly. Naštěstí se nás zželelo pořadatele pod náma, který nám řekl, ať jsme v klidu. Že Terka udělala jen drobnost a už běží a je furt druhá. Ale stejně, než jsme ji uviděly na louce, to byla celá věčnost. Ale pak tam byla a byla to neskutečná euforie. Myslím, že když komentátorka přenosu řekla, že jsme nejšťastnější tým v aréně, opravdu nebyla daleko od pravdy.

Áďa: Po doběhu jsem byla spokojená se svým výkonem. A kdo mne zná, ví, že se mi to často nestává. Když jsem se navíc dozvěděla, že běžíme o druhé místo s docela slušným náskokem, tak jsem byla nadšená. A s tím přišla i nervozitka. Terce jsem věřila, je o hodně zkušenější, než když jako juniorka rozbíhala v Lotyšsku štafetu. Ale stát se může cokoliv. Co když hvězdy šampionátu jako Venla nebo Simona zahájí stíhací jízdu a Terku převálcují? Přesto jsem věřila, že když Terku doběhnou, že to ona s nimi zvládne až do cílové rovinky, kde je jednoznačnou favoritkou spurtů na cílovou čáru. 

Mezitím se Terka držela na druhém místě. Tove, která finišovala Švédkám, šla výborně a nevypadalo to dnes, že by se jí mělo nedařit. Ale o Tove tu nešlo. Jen aby Terka držela nervy na uzdě. Čas se začal nekonečně vléct, gpska se jen líně posunovala vpřed nebo si místy dokonce dovolila vypadnout. Ani vyklusat jsem se pořádně nemohla, pro jistotu jsem to kroužila před velkou obrazovkou, aby mi neutekla jediná zmínka o průběhu závodu. Když Terka proběhla patnáctou kontrolu se soupeřkami ještě daleko za sebou, tak jsme s Vendou popadly vlajku a běžely Terku přivítat na most. Přece jen signál z trackingu má zpoždění a my jsme nechtěly v žádném případě propásnout ten historický moment medailového doběhu. Když se Terka chvíli neukazovala a komentátor hlásil, že všichni ještě chybují, byla ve mne chvíli malá dušička. Naštěstí ne na dlouho. Terka přifrčela na sběrku a cílovou rovinku jsme si mohly užít jako stříbrné medailistky. 

Terka: Nezapomenutelný doběh s neskutečně fandícím kotlem diváků, kdy posléze za námi mnoho z nich ještě přišlo, jak super to je vidět malou o’zemi brát ty medaile velikánům. No uf, byla to velká úleva, že jsem to nepokazila, která se pak překlenula do nepopsatelného pocitu štěstí, radosti a vděčnosti. Slza k slzičce sedla a i kapička šáňa na nejedno tričko usedla. Díky moc holky, díky týme! 

Jak vysoko byste zařadily svůj medailový úspěch? Je to spíš nakopávák k dalším top výkonům nebo pomyslný vrchol kariéry?

Venda: Pro mě osobně je ta sdílená radost opravdu násobně větší než ta individuální. Když jsem byla 8. na MS 2017, což považuji za svůj nejlepší individuální výsledek, bylo to boží. Ale co se týče nadšení a emocí, vlastně mi vždycky vytanula na paměti ta zlatá radost z juniorského MS 2013. A teď mám něco, co to přebilo. Bylo to pro mě tak intenzitní i proto, že jsme na to fakt hodně dlouho jako tým čekaly. Věděly jsme, že na medaili je to už několik let. Ale nikdy se to nesešlo, až teď konečně. A to, že jsme to vážně dokázaly, je skvělý pocit. 

Na tu druhou otázku asi neumím úplně odpovědět. Jako restart své orienťácké kariéry jsem vnímala spíš nepovedenou loňskou sezónu. Orienťák dál na téhle úrovni dělám, protože to miluju - miluju orienťák, závodění, trénování, zlepšování, překování, soustředění, tým. Nevím, jestli se mi ještě podaří zaběhnout něco lepšího, nebo to zpětně budu hodnotit jako vrchol kariéry. Ale co vím jistě, je, že mě to pořád baví a ještě nekončím :) 

Áďa: Často se říká, že v nejlepším se má přestat a u mne to bude platit stoprocentně. Je to úspěch, kterého si ve své kariéře cením nejvíc, a zároveň je to pro mne poslední závod v reprezentačním dresu. 

Terka: V poslední době jsem často slyšela z více stran, hlavně od těch, co si tím sami prošli, jak znásobená radost je právě ta štafetová, a teď už v tom mám jasno i já. Medaile ze Světových her, která se mi na krku objevila jen 23 dní před touto, byla něco neskutečného, ale tady ta sdílená má hodnotu odlišnou, ale nakopávací je zase rozhodně! Bohužel pomyslný konec, kdy v tomto složení se už nepotkáme, nicméně každý konec má zase zároveň i začátek, tak se těším moc na psaní dalších příběhů! 

Kde se nyní houpe vaše stříbrná medaile?

Venda: Dovezla jsem ji domů do Přerova, aby si ji potěžkali rodiče a prarodiče. A asi tu i zůstane. Ještě pořád tady mám v dětském pokojíku nástěnku s medailemi a myslím, že vedle té zlaté z JWOC se bude vyjímat :)

Áďa: Zatím jsem čestné místo pro medaili nenašla, vozím ji v batohu u počítače. Aspoň ji můžu zájemcům ukázat. Vůbec přemýšlím, co s medailemi ze závodů, pár jsem jich za ta léta, co běhám, sesbírala. Třeba má někdo ze čtenářů tip?

Terka: Můj aktuální pobyt ve Finsku nabízí pouze výstavky kovů posledního roku a každý má trošku jiné stanoviště, krabici zatím naštěstí ne. :) Ta z Her získala cenné místo nad pracovním stolem na Cu trubce od topení, nicméně až po příjezdu z ME mi došlo, že ty trubky jsou vlastně na páru, no tak jsem zpářila i ta stříbra. :D

Foto: Tanel Meos

Minirozhovor: Loučení Ádi Finstrlové s reprezentační kariérou

Jak vzpomínáš na svá léta u reprezentace? 

Jako na krásnou dekádu života. Trénink, závodění a zdokonalování mě bavilo a naplňovalo a příjemné vzpomínky budou překrývat ty nepříjemné. Někdy to bylo o notné dávce pokory, vůči terénu, zdraví a trenérům. Většinu času to bylo o trénincích a dřině. Velké dřině. A jindy zase o radosti, čistém orientaku a nadšení z běhu po lese.

Kdybys měla vypíchnout tři největší úspěchy, jaké by to byly? 

Velký úspěch je pro mne aktuální medaile z mistrovství Evropy, potom loňské deváté místo z MS middlu a mimo repre druhé místo na štafetách Venla. Ale vzpomínám na spoustu více či méně povedených závodů.

A tvůj největší zážitek? 

Velký radostný zážitek je pro mne aktuální Mistrovství Evropy, ty štafety byly parádní. A silnou vzpomínkou, která vytane často na mysli, je pro mne ještě jeden z prvních longů v dospělých. Běželi jsme Euromeeting v roce 2010 u Turnova. Slunce se opíralo plnou silou do skal, stavitel běžcům dopřál spousty kilometrů a já ještě neměla tak natrénováno. Na výměně mapy už jsem byla po sto minutách. Po sto dvaceti minutách jsem pojedla borůvky a v totálním žaketu došla do cíle. A to mne předcházela paní z kategorie D70.

Jak zaplníš čas, který si doteď trávila tréninkem? A hodláš se ještě prosadit na orienťácké scéně?

Přála bych si rodinu. Času je pořád málo, budu pracovat, něco podnikat s manželem a ráda bych se věnovala i trénování. Na vrchol nevedou zkratky, je potřeba začít od základních technik. Hodně mi v kariéře pomohl přechod od intuitivního k systematickému orienťáku a tuto znalost bych chtěla předávat dalším nadějím českého OB. Uvidíme, jak to všechno bude.

Ještě jednou obrovská gratulace stříbrným holkám, český orienťák si takové úspěchy zaslouží! A Ádě hodně štěstí a radosti do dalších let.

Foto: Jiří Čech