Novinky

Rozhovor: Vendula Horčičková se loučí s repre kariérou


zpět

21.11.2023 | 1769x | Matěj Burda

Rozhovor: Vendula Horčičková se loučí s repre kariérou

Jedna cesta končí, druhá začíná… Vendula Horčičková se loučí s reprezentační kariérou, během úspěšných 10 let se 7x zúčastnila světových šampionátů a v roce 2022 získala stříbrnou štafetovou medaili na ME v Estonsku. V orienťáku ale úplně tak nekončí a určitě ji ještě nejen s reprezentačním týmem potkáte.



Ahoj Vendo, skvělou sezónu 2023 s krásnými výsledky na MS ve Švýcarsku a na domácím svěťáku přerušilo zranění a rozhodla ses ukončit reprezentační kariéru. Jaké jsou důvody konce u českého týmu?

Jako obvykle je to souběh mnoha různých faktorů. Myšlenka, že toto možná bude moje poslední sezóna, se zrodila už před samotným začátkem. Přeci jen, člověk nemládne, přemýšlí, kde má limity, co ještě chce obětovat. Taky se nám hodně proměnil tým. Objevilo se spousta nových tváří a mě hodně bavilo se s nimi bavit o jejich představách o orienťáku, možná jim trochu pomáhat a radit, když chtěli. Nicméně myšlenku o poslední sezóně jsem v průběhu nějak víc neřešila. Soustředila jsem se na jednotlivé závody, které letos na mezinárodní scéně byly opravdu krásné. Rozhodla jsem se posunout i profesně, dát výpověď v předchozím zaměstnání, kde mi vycházeli hodně vstříc, a dát si pár měsíců bez práce. Cílem bylo se dobře připravit na MS, odjela jsem s klukama, a pak i s holkama, do Livigna, což pro mě byl nejlepší přípravný kemp na MS, který jsem kdy zažila, po všech stránkách. MS se víceméně vydařilo. 

Po něm se myšlenka objevila znova a začala nabírat na konkrétnějších obrysech. Vzhledem k tomu, jak nám oddělili sprinty od lesa, a já jsem výrazně víc lesní závodník, dává smysl uvažovat ve dvouletých cyklech. Respektive pro mě představa, že bych po víc jak deseti letech v repre končila v roce, kdy nepoběžím MS, nebyla něco, co bych chtěla. A když jsem se po MS zamýšlela, jestli mám chuť trénovat ještě dva roky, měla jsem pochyby.  Věděla jsem, že si musím hledat novou práci a pokud bych chtěla běhat, znamenalo by to hledat extrémně flexibilní půl- až třičtvrtěúvazek, kde bych si mohla nadpracovávat repre akce v době, kdy jsem v práci. Což není úplně snadné najít, ale jde to. Můj život by dál probíhal v režimu trénink-práce-trénink-spánek. To mě po celých deset let bavilo.  Jenže je do toho hodně těžké dostat kvalitní regeneraci, která je s věkem prostě čím dál potřebnější. Pak to vidím na více bolístkách…

Mně se k tomu pak ještě přidala touha dělat práci, kvůli které jsem původně šla na výšku – sportovní psychologii. Dělala jsem ji trochu bokem už od loňska, ale uvědomovala jsem si, jak špatně se to kloubí s mou vlastní sportovní kariérou. Potřebovala jsem být v některých chvílích k dispozici svým klientům, místo toho jsem měla svoje náročná soustředění nebo závody. A do toho ty změny v týmu, které vnímám hodně pozitivně, ale fakt mi najednou přišlo, že by mi už asi bylo líp na druhé straně – spíš lidem pomáhat s tréninkem než s nimi soupeřit. 

Na domácí SP jsem jela s tím, že potřebuju probrat s Kačorem, že bych chtěla končit. Kačor mi to nedělal lehké, a to je dobře. Hodně se mě ptal, čeho bych ještě chtěla dosáhnout, co mě motivuje. Nebylo vůbec lehké o tom všem mluvit. Ale pomohlo mi to. Vlastně jsem si přiznala, že cítím svoje limity. Došlo mi, že na to, abych byla lepší, bych musela trénovat víc a jinak, víc odpočívat, víc se soustředit na sílu. A že v tom už svoji cestu nevidím, neumím si představit, že bych toto skloubila s nějakou prací, která by mě naplňovala. Myslím, že tady moje motivace narazila na strop. Je třeba si přiznat, že orienťák se za těch 10 let prakticky zprofesionalizoval. Kombinovat ho s prací podle mě znamená, že orienťák je priorita a do práce člověk chodí jen tak, aby ho co nejméně zatížila, což je pro mě těžké. Ale tohle je spíš můj osobní názor. Každopádně když jsem dobíhala na českém SP klasiku, která se mi moc povedla a nakonec se z ní vyklubalo 7. místo, moje nejlepší umístění na SP vůbec, věděla jsem, že je to můj poslední lesní závod kariéry. Bylo to pro mě hodně emočně silné – zažít si tohle a doma a úplně na konci, co je víc? Vedle štafetové medaile z ME to bude určitě jedna z nejsilnějších vzpomínek na repre kariéru vůbec. 

Pár lidí se mě ptalo, proč jsem neřekla veřejně, že to je poslední závod v lese. Přece jsem mohla mít stejně hezkou rozlučku jako Lisa Risby. Popravdě, ještě jsem nebyla připravená o tom mluvit nahlas. A taky jsem si říkala, že se chci určitě ještě připravit, byť na sprintové, ME, abych uhájila velmi pěkné umístění v celkovém SP. Takže jsem si říkala, přece nebudu říkat, že končím, když je půlka sezóny a ještě nekončím. No, jak víme, osud tomu chtěl jinak a hned na začátku podzimu jsem se zranila. To zranění moje rozhodnutí hodně nahlodalo a myslím, že to je hlavní důvod, proč čtete tento rozhovor až teď. Celé kolečko rozhodování, kterým jsem si předtím prošla, jsem musela udělat znovu. Chtěla jsem končit „na vrcholu“ po hezké uzavřené sezóně. Místo toho jsem neodběhala celý podzim a počet dokončených MČR byl nula. Nicméně nakonec jsem došla k tomu samému, k čemu jsem došla po MS. Cítím, že moje repre kariéra, i přes to zranění na konci, je naplněná. Dokázala jsem spoustu věcí, naučila jsem se spoustu věcí. A je čas jít dál.  


Zakonečení kariéry nejlepším výsledkem v SP a ještě k tomu před domácími fanoušky. Foto: Tomáš Bubela

Pojďme se ještě od konce vrátit na začátek. Do reprezentačního týmu jsi nastoupila rok po úspěšném JWOCu 2013, jak vzpomínáš na tvůj první rok u reprezentace dospělých?

Bylo najednou opravdu zvláštní závodit proti úplně jiné generaci závodnic. Člověk se do té doby potkává pořád s těmi stejnými lidmi, už je vlastně zná. A najednou přijde do dospělých, jsou tam holky, které běhají i o víc jak deset let déle, mají mnohem víc zkušeností, mnohonásobně víc odtrénovaných hodin. A taky osobně je už zajímají úplně jiné věci :) V tomhle je to velká změna od dorosteneckých a juniorských kategorií. Když jsem se dostala do repre, viděla jsem, jak moc se můžu ještě v orienťáku posouvat. Předtím jsem měla pocit, že vlastně běhám docela bez chyb a můj hlavní limit je fyzička. V dospělých jsem najednou viděla, že ztrácím i na postupech, kde bych si toho v juniorkách nevšimla. Tohle mě hodně posunulo. Začala jsem být mnohem detailnější v rozborech, řešila jsem 20“ chyby. Uvědomila jsem si, že jsem v těch juniorkách trochu zakrněla, a taky jsem pochopila, co to znamená pořádně trénovat. 

Zároveň jsem si z toho ale nedělala těžkou hlavu. Velká výhoda příchodu do dospělých je, že od vás nikdo nic nečeká, nebo aspoň tak jsem to vnímala. Vždycky mě prostě hlavně bavil orienťák a ten proces zlepšování. Takže jsem jezdila dál na závody, jako v juniorkách, a běhala si tam svůj orienťák. Myslím, že právě tahle lehkost způsobila, že jsem se už první rok neočekávaně podívala na ME i MS (sprint v Benátkách) a podařilo se mi vyhrát MČR na middlu v Adršpachu. Což mi bezpochyby hodně pomohlo a dodalo mi to sebevědomí, že jdu dobrý směrem. Ještě jednu takovou perličku z přechodu do dospělých bych vypíchla. Všichni předtím hodně mluvili o tom, jak je těžké běhat klasiky, když jsou mnohem delší než v juniorských kategoriích. Pro mě byl ale mnohem horší přechod na middle a hodně mě to překvapilo. Místo 25 minut po mě najednou chtěli, abych běhala 40. Horší než udržet tempo pro mě ale bylo vydržet se tak dlouho stoprocentně soustředit. Na klasice se běží pomaleji a navíc si člověk občas na cestě mentálně oddychne, to se o middlu nedá říct. Takže v tomto byla adaptace taky těžká.  


Medailové čekání v roce 2022 prolomeno na ME v Estonsku! Foto: Aldis Toome

Kdy přišel tvůj výsledkový zlom a začala jsi právem patřit mezi širší světovou špičku?

Tím zlomem bylo bezpochyby MS 2017 v Estonsku. Už to, že jsem se na něj v pohodě nominovala, když jsme jako české holky měly jen dvě místa, pro mě byl po složité sezóně 2016 velký úspěch. Na samotném MS jsem na middlu prolomila elitní desítku, když jsem doběhla 8., což se mi na MS vlastně už nikdy v kariéře zopakovat nepodařilo. Takže 2017 pro mě určitě byl zlomový rok. 

Medailové čekání se povedlo prolomit loni na ME v Estonsku ve štafetě s Áďou Finstrlovou a Terkou Janošíkovou, jak s odstupem na tento úspěch vzpomínáš?

To jsou určitě nejkrásnější vzpomínky, jaké na repre kariéru mám. Uspět individuálně je jedinečné, ale v týmu, ještě navíc s kamarádkami, je to pro mě osobně ještě jiný level. Sdílené emoce jsou prostě nejvíc :) Z tohohle pohledu mě tehdy trošku mrzelo, že tým na ME byl opravdu malý a hned po medailovém ceremoniálu jsem utíkali k autu, abychom stihli letadlo domů. Pořádný banket tomu tehdy trochu chyběl. 

Kdybys měla zmínit tři závody, které byly tvými životními, jaké by to byly? 

Vlastně ty tři už jsem tu asi zmínila – MS 2017 Estonsko middle, ME 2022 Estonsko štafety a SP 2023 Česko klasika. Ale ráda bych tam dodala ještě dvě klasiky na MS – 2015 ve Skotsku jako moje první a zároveň nejkrásnější mistrovská klasika, kterou jsem si měla šanci zaběhnout, a 2019 v Norsku s nejlepším výsledkem na klasice na MS (12. místo). 


Zlomový závod – 8. místo na middlu na MS v Estonsku 2017. Foto: WorldOfO

A co tvůj největší zážitek z reprezentačních akcí?

Takovéhle zážitky jsou nejčastěji z úvodních srazů a banketů a u obojího platí, že co se stane na úvodku/banketu, zůstává na úvodku/banketu. Takže to bych si nechala pro sebe :)

Nemáš obavy, že teď nebudeš vědět, co s volným časem? Kam bude směřovat tvá životní dráha?

Haha, tak to vážně nemám. Už teď se mi to pěkně zaplnilo. Rozjela jsem svůj projekt #srovnejhlavu, kde se právě věnuji individuálnímu i týmovému psychologickému poradentství ve sportu s cílem zlepšit výkon i duševní zdraví sportovců. Dělám si trenérský kurz T2, protože bych ráda v orienťáku i individuálně trénovala. Aktuálně jsem v půlročním koučovacím výcviku a podařilo se mi se dostat i do psychoterapeutického výcviku. Tím začíná moje pětiletá cesta, abych byla terapeut a mohla podporovat svoje klienty plně i v náročnějších situacích, jako jsou třeba poruchy příjmu potravy, které vnímám jako velké téma i ve sportu. A abych se dostala k té práci, budu působit jako trenér ve firmě Humancraft zabývající se trénováním soft skillových dovedností a taky jsem psycholožka v Klokánku, což je centrum pro děti z problémových rodin. Takže spíš přemýšlím, jak to zase balancovat. 

Tvé jméno nově můžeme vidět v soupisce realizačního týmu reprezentace, co přesně bude tvým úkolem u týmu?

Na roli asistenta trenéra se opravdu hodně těším a jsem ráda, že jsem od Šédi dostala tuto nabídku a důvěru. Jak jsem psala už výše, hodně mě baví s lidmi o orienťáku diskutovat, vnímat v tom jiné perspektivy a třeba tu jejich oživit tou svou. Zkrátka lidem v týmu pomáhat na jejich cestě. Předpokládám, že budu dělat, co bude třeba. Typicky se budu objevovat na kempech. Počítám s klasickou stavbou kontrol, rozbory a když bude zájem, můžeme se bavit víc i o mentální stránce výkonu v orienťáku. 

Se závodní kariérou ale určitě úplně nekončíš a stejně jako Janďa Stehlíková budeš chtít soupeřky na české scéně stále potrápit, viď?

Orienťák je životní styl, který mám opravdu ráda, takže na českých závodech se určitě budu objevovat dál. Jak budu schopná holky prohánět se uvidí, ale doufám, že pro ně bude motivace, aby nás, vysloužilé reprošky, pravidelně porážely. Což jim neplánuju dát úplně zadarmo.

Jak vidíš budoucnost českého orienťáku? Co bys poradila mladým závodníkům, kteří se chtějí dostat mezi světovou špičku?

Zářně! Jsem optimista a věřím, že probíhající generační obměna zdravě nakopne nově příchozí, kteří se chopí šance a ukážou, jak umí dělat orienťák oni. Jinak myslím, že na to, dostat se mezi nejlepší, platí pořád stejná pravidla – nehledejte zkratky, nefungují; poctivě trénujte, krok za krokem, trénink za tréninkem; buďte trpělivý; hledejte si blízké cíle, ale mějte sny, které visí vysoko; buďte pokorní; mějte odhodlání se zlepšovat; užívejte si ten proces. A hlavně, milujte to, co děláte. Já po deseti letech říkám, stojí to za to :)

Děkujeme za těch skvělých 10 let u české reprezentace, bylo krásné radovat se při tvých úspěších a držet palce, když se dařilo méně. Holka se zrzavými vlasy v poslední dekádě neodmyslitelně patřila k českému týmu. Hodně štěstí na tvé další cestě životem.