Novinky

Tréninkový týDeníček z Keni – II. část


zpět

11.2.2021 | 1382x

Tréninkový týDeníček z Keni – II. část

S trénováním v Keni to je o fous složitější, než když si uděláte soustředění v Českém ráji. Což o to, Iten je také ráj („Runner's Paradise“), ale aklimatizovat se na místní nadmořskou výšku vyžaduju kumšt, rozum a hlavně čas. A o tom je druhý díl našeho týDeníčku.



Po Dýmovi s Vojckem, kteří vás minule seznámili s cestou do Afriky (k přečtení zde), převzaly pomyslné štafetové pero dámy. Při tvorbě se dokázaly vypořádat i s blackoutem (neplést s českým lockdownem), a tak o aklimatizačních slastech a strastech povypráví Vendula Horčičková. A lifestylový zápis do keňského deníčku si vzala pod křídla Áďa Indráková. Víte třeba, kdo se stará v Itenu o provoz MHD?

Jak jsme přemohli aklimatizaci (Venda)

Pěkné počasí tu přímo vybízí k vyběhnutí. Ale ejhle, člověk se zadýchá, jen co leze na postel. Jsme tady v 2400 m. n. m., a to už jde poznat. Proto jsme museli začít pomaloučku polehoučku.

Odpoledne po příjezdu se tak někteří vydali jen na procházku a obhlídku místních tržišť, jiní už vyrazili pomalu klusat. Každý další den byl ve znamení postupně se prodlužujících a lehce zrychlujících klusů, pořád ale o dost pomalejších, než na co jsme z Česka zvyklí. Každý na vysokou nadmořskou výšku reagoval trochu jinak. Někdo nemohl popadnout dech, někomu skákala tepovka jak bláznivá, někdo hůř spal v noci. Nejhorší to bylo s kopci. Člověk vidí sotva nakloněnou rovinu, v Česku by to vyběhl bez povšimnutí, a tady musí velmi zpomalit, aby se v pohodě dostal nahoru.

Co zpočátku vypadalo jako celkem velké fyzické potíže, to se naštěstí poměrně rychle zlepšovalo. I když u každého trochu jinak, krizí jsme si procházeli různě. Rozhodující byl testovací běh v sobotu. Na ten jsme si zajeli na známou – teď už asfaltovou – silnici na Moiben. Plán byl běžet souvisle 45 minut pro holky a 70 minut pro kluky v tempu vypočteném podle hranice AP1 a AP2 s přičtenými vteřinami za výšku. Kluci šli všichni společně po 4 min/km, holky se rozdělily na dvě skupinky 4:35 a 4:45. Cílem bylo běžet celou dobu tímto tempem a sledovat tepy. Pokud by vylezly do AP3, ještě by to s aklimatizací nebylo ideální a následovalo by pár dalších dní aklimatizačních klusů.

Nakonec jsme se do úterý víceméně všichni porovnali a vyrazili na první intervalový trénink. Pořádná práce může začít. Následující dva týdny budou vypadat obdobně: úterý a čtvrtek tempové intervaly nebo úseky, sobota kopce a mezitím vytrvalosti a klusy. Uvidíme, jak si s tím poradíme. Zatím to vypadá dobře a běhat v keňské přírodě nás baví.

Jak drandíme do města (Áďa)

Kilometry v tréninkových deníčcích nám příjemně naskakují a takovou porci běhání je potřeba prokládat ještě větší porcí regenerace a činnostmi k zajištění chodu našich životů. Proto každý den vyrážíme do města na oběd a na nákupy.

Vzhledem k tomu, že to do centra máme kilometr a půl a po ranních interválcích nás dost bolí nohy, tak si cestu pěšky rádi ušetříme díky místní MHD. Důvtipný čtenář určitě nečeká, že nasedneme na metro nebo tramvaj a na zástavce „Iten – centrum“ vyskočíme. Možná se i zkušenější cestovatelé zamyslí nad tím, jestli tady jezdí alespoň autobus. Samozřejmě, že správnou odpovědí je, že nejezdí. Jako místní veřejná doprava fungují hlavně chlapi na motorkách, co odvezou, zavezou a přivezou cokoliv. A to doslova.

Cestou z města si domorodci s nákupem domluví odvoz a obskládáni taškami a dětmi, které vyzvedli ze školy, se vezou domů. Motorkáři ale jezdí naloženi nejen věcmi typickými, jako je voda, pytle s mangem či kukuřicí, ale naloží i košťata, dveře, kovové brány anebo celý gauč. No a na oběd vozí nás – po jednotlivcích, ve dvou či ve třech. Čím víc lidí se naskládá na jednu motorku, tím lépe, protože pak je jednodušší ukecat množstevní slevu na jeden „lístek“. Současný rekord drží Vojta, Jonáš a Tomáš, kteří se ve třech svezli za 30 keňských šilinků, což je asi 6 korun českých. Kdopak asi do konce kempu usmlouvá nejlepší cenu?