Změněný formát závodů umožnil účast širší mládežnické veřejnosti, což v našem pojetí znamenala výprava hned 7 TSM a start více než 100 českých dorostenců a dorostenek, kteří se mohli porovnat v zajímavé konkurenci týmů (či oddílů) z Maďarska, Německa, Polska, Slovinska i Ukrajiny. Z mého pohledu je nový formát pro tento typ závodů vhodnější a pokud se ujme, mohl by fungovat pro mládež podobně jako kdysi hojně navštěvovaný dánský Spring Cup...

 

Program se skládal ze 3 závodů - sprintu, krátké trati a štafet. Pořadatelům bohužel nepřálo počasí, když už na páteční sprint dost nasněžilo a všechny závody se tak staly v podstatě neregulérními (proto se v článku nebudu zmiňovat o pěkných výsledcích našich závodníků). Hlavním smyslem bylo však sbírat kamínky do budoucí pestré mozaiky závodních zkušeností, a v tomto smyslu CEYOC nezklamal. Všechny tratě stavěli elitní závodníci či reprezentanti a svoji práci splnili kvalitně.

 

Sprint proběhl v Olkuszi, který nabídl 2 typy terénu - sídliště a pravidelné centrum. Dost rychlé tratě občas nabídly zájímavější volbu, u které bylo tu a tam nutné číst popisy (a ne v chybě podběhnout nehlídanou pásku...), pečlivě procházet postup, dočítat miniaturní zakázané ploty (z nichž byly některé v průběhu závodu odstraněny, takže jsme mohli vidět v privátu hejna zmatených orienťáků). Jak bylo zmíněno, pořadatelé měli také smůlu na počasí, takže minimálně sídlištní úvod se změnil ve zběsilou skluzavku (po asfaltu to pak už šlo lépe). Úvodní sprint je tak nutné brát dobrý trénink, který někdo absolvoval v plném nasazení, někdo běžel v hladkých botech opatrněji a jiný měl závod poznamenaný třeba nefungující kontrolou a zmateným pořadatelem (holky).

 

Na middle i štafety jsme se přemístili sevěrněji do Ogrodziencie. Oba závody byly samozřejmě poznamenány bohatou sněhovou nadílkou, za kterou by by byla vděčná většina našich LOBáků, nicméně my jsme se jali sledovat hřebové stopy. Terény na sebe bezprostředně navazovaly, pořadatelé však umně vytáhli z každé části lesa odlišné partie. V sobotu jsme závodili v prudších svazích mezi skalkama, mnohdy v bukových náletech. V neděli naopak místy vracovský leťák, který se střídal se zarostlými dunami (borůvky, nízká viditelnost). Oba lesní závody se opravdu povedly, závodníky přinutily k pečlivé navigaci, používání buzoly, a to vše ve ztížených podmínkách, které díky sněhové podložce připomínaly brodění švédskými bažinami.

 

Výsledky byly poznamenány výše zmíněnými faktory. Věřím, že každý tým si je individuálně vyhodnotil. Závodníci tak trochu poznali své aktuální možnosti na začátku sezóny. Vítězové musí dál pokračovat ve své práci, méně úspěšní naopak popřemýšlet, kde se stala chyba a co lze dopříště změnit. Závody ukázaly našemu dorostu, že ne všechno může organizačně klapat na 100%, ale to se hlavně na sprintu občas stává. Nic tím nemění fakt, že se závodníci musí zaměřit na vlastní navigaci, závodní projev, sebekontrolu... nehledě na vnější podmínky.